Sui - zen
"Blowing Zen"
Spirituality as music and music as
spiritual practice
Shakuhachi bamboo flute today something like the symbol of traditional Japanese music was not until the first half of the nineteenth century a musical instrument but a religious tool used exclusively by the Fuke sect of Zen-Buddhism.
Komusó - "monks of Nothingness" of this sect even if they spent most of their time playing did not consider themselves as musicians. The activity which looks simply like playing the flute was actually another way of Zen-meditation, realised by performing special (esoterically transmitted) compositions called honkyoku (literally "basic pieces").
Almost all music for shakuhachi, which we know from recordings and concerts of tradition Japanese music, does not have many similarities with the original fuke honkjoku. Also in the case original pieces there are already the verses of player of the most common schools Tozan or Kinko, which they left programmely original strictly spiritual aspect of the play and they replaced with an emphasis on the musical aspect, the performers virtuozity, efectiv and sophisticated expressions.
The style of "monks of nothingness" - komuso, the way stayed today, namely in the linies traded by temple "Light and Darkness" Myóandji in Kyoto, is first and foremost a manifestation of the Zen, of its emphasis on the real and true, its focus on the essence, its rejection of that which is external and superficial.
The ideal of the sounds is 'the murmuring of the wind through the bamboo grove'. All this admirably exactly corresponds with the basic principal ichi on Jobutsu - one sound-Buddhahood, which it formuled for the style Fuke at 18th century by legendary Kurosawa Kinko I., founder of the school Kinko.
Sect Fuke
Sekta Fuke was wery special religious group and remains as puzzle to this day. Za svého zakladatele prohlašovala excentrického čínského zenového mistra Fuke (čínsky Pu-hua, známý společník mistra jménem Lin-či) z 9. stol. Dosud se ale nepodařilo vypátrat ani stopy po nějaké podobné sektě, dříve existující v Číně. Řád Fuke je zcela jistě japonského původu. Jsou tu evidentní historické nesrovnalosti a rozpory i ve vlastních oficiálních dokumentech sekty. Už sama skutečnost, že Fuke žil v 9. stol., a sekta byla formálně ustavena až ve století 17., vzbuzuje značné pochyby.
The origin of piece Kyórei
The legend
concerns the origins of piece what is allegedly the
oldest of the fuke honkyoku, which
differs from all the others in its
structure. It's title is Kyorei -
"Empty Bell".
It is the composition with unusual ascetic simplicity, as though "statued"
from one "monolit" in number of modest geometric curves.
The notated version of this
piece, which is probably the work of Jin Nyodo (1891-1966),
renowned master of the Fuke style (Myoan Taizan ryu
school), and which I myself used whilst studying under the supervision of my
teacher Kifu Mitsuhashi, is supplemented with an end-note, a Zen-type
essay that describes the origins of the whole Fuke tradition and its
"transmission" into Japan in a version that, although officially confirmed by
the sect, is nonetheless quite improbable and certainly not borne out by
history:
"... there is a tale written that Fukezenji (Chinese Pu-Hua), founder of the Fuke sect, and Rinzaizenji (Chinese Lin-ti), founder of the Rinzai sect, had their first spiritual meeting in Chóinshu in Northern China more than 1100 years ago. Fukezenji in the poem Shida no Ge ("Four Strokes") manifested his spiritual enlightenment. It is a poem which was transmitted as a secret of classical models of musical composition from olden times.
Chóhaku, who was a pupil of master Fukezenji, was a talented player on the dósho flute, the original model of shakuhachi. He realised that he could practice Zen by means of flute play instead of zazen, sitting meditation. He composed the composition Kyorei for this aim, and tradition says that it is the oldest of the 150 honkyoku pieces.
The life of monks "komuso"
The Komusó monks' way of life
was also very unusual. Most important
activities was for them
shakuhachi-playing as a means of practising Sui-Zen,
blowing meditation - místo běžné zenové praxe: recitace súter a zejména meditace v sedě, zvané zazen. Hra honkjoku kladla především mimořádné nároky na dokonalé ovládání dechu a byla tak vlastně také dechovým cvičením, tím
pranajama. As
component of their asceticism was the obligation to perform takuhatsu for a minimum of three days each month,
and thus solicit, by means of the shakuhachi, alms for the monastery and
food for their own consumption.
The Komusó had to demonstrate their samurai
origins on initiation to the sect. Zřejmě právě proto měli při eventuelním pobytu mimo chrám řadu privilegií, například svobodu volného pohybu v době, kdy vůbec nebylo lze cestovat bez povolení, nepodléhali civilní jurisdikci, byli osvobození od mýtného, etc.
Outside the temple the monks
were required to wear a tengai, a strange hat of igusa
grass that came down so low as to completely cover their faces and thus provide
absolute anonymity. They would often introduce themselves using only the name of
their temple, or else they did not speak at all but merely played honkyoku
on their flutes.
Tyto nevídané výsady činily ze sekty Fuke vpravdě exkluzivní náboženskou skupinu a byly po celou dobu její existence také hlavní příčinou neustálých sporů se šógunátem.
Každý komusó byl na své cestě za satori, spirituálním "probuzením", vybaven několika nezbytnými atributy. Byly to tři religiosní "nástroje", pomůcky: šakuhači, klobouk tengai a kesa, zvláštní šerpa, která se nosila přes kimono a buddhistům je dodnes připomínkou dávných mnišských oděvů sešívaných ze starých hadrů, a dále pak tři "razítka", potvrzení - san´in. Honsoku - licence mnicha komusó, kai'in - osobní identifikační papíry a cuin - potvrzení k volnému cestování v zemi. Teprve vlastnictví 3 "nástrojů" a 3 "razítek" potvrzovalo, že osoba je skutečný komusó a ne třeba žebrák, či maskovaný zloděj.
Nonverbal communication
Při svých putováních se prý "mnichové nicoty", v případě nutnosti, představovali jménem svého domovského kláštera, nebo pronesli nějakou zenovou průpovídku - kóan, jako třeba: "Na co se chceš ptát toho, kdo není než prázdnotou ve tvaru těla, a nosí šakuhači nekonečné nicoty?" Nejčastěji vůbec nepromluvili a místo toho začali hrát některou ze skladeb honkjoku, určenou k nonverbální komunikaci při podobných příležitostech. Když třeba komusó dostal do své specielní misky hači vařenou rýži, vysypal ji do zvláštního vaku a jako projev vděčnosti zahrál skladbu Hači gaeši, "Vrácení misky". Spatřil-li na své pouti někde jiného mnicha komusó, neprodleně hrát skladbu Jobi take, "Volání bambusu", která celá probíhá ve rejstříku, druhý mnich reagoval skladbou Uke take, "Odpověď bambusu", se z dlouhých tónů ve spodní poloze. Když došli až k sobě, byla na řadě Gutai kjoku, "Setkání tváří v tvář". Chtěl-li komusó přenocovat v některém chrámu, nebušil na vrata, ale před branou hrál skladbu Monbiraki, "Otevření", či Monkai no kjoku, "Skladbu otevření brány", etc., etc.
Daily temple programme
V chrámech sekty Fuke, kterých bylo v době jejího největšího rozkvětu, v 17. a 18. stol. po celém Japonsku přibližně 77, žili "mnichové nicoty" komusó skutečně
Ráno před svítáním zahrál jakuso, kněz pověřený dohledem na dodržování kázně, skladbu Kakusei rei, doslova "Budící zvon", jako jakýsi společný budíček. Všichni se shromáždili před oltářem a rituál zahájili skladbou Čóka, "Ranní téma". Pak následoval ranní zazen, meditace v sedě. Přes den byl čas vyhrazen pro cvičení na šakuhači, obchůzky za almužnou a pro zdokonalování se v budóšúren, bojových uměních. Každý komusó se mohl totiž kdykoliv opět stát samurajem - ostatně masivní flétna s rozšířenou kořenovou částí na konci sloužila v případě potřeby jako velice pádná zbraň, se kterou bylo možno se s úspěchem postavit i meči ozbrojenému protivníku. Večer se rituálně provedla skladba Banka, "Večerní téma", po ní byl opět zazen. Když se prováděly esoterické ceremoniály během noci, byly na jejich začátku hrány nejzávažnější skladby jako Šin´ja "Hluboká noc", Reibo "Toužení po zvonu", nebo Koku, "Prázdná obloha", či Mukaidži, "Hlas flétny nad zamlženým mořem". Koku, snad vůbec nejhranější skladba tradice, Mukaidži a již zmíněná skladba Kjorei byly dohromady zvány "Tři klasické kusy" a mají v repertoáru honkjoku zcela výsadní postavení a důležitost.
The origin of pieces Mukaidji and Kokudji
V Kjotaku denki, oficiálním, patrně už tehdy záměrně zfalšovaném dokumentu sekty Fuke z r. 1795, popisuje nejvýznamnější legenda jak byly "obdrženy" ve snu dvě z nejdůležitějších skladeb - Mukaidži a Koku, nebo-li Kokudži.
Kakušin (nebo Gakušin, posmrtně Hotto Kokuši, zemř. 1298) je kněz, o kterém se v Kjotaku denki praví, že přinesl tradici sui-zenu do Japonska z Číny ve 12. stol. Kakušin měl v Japonsku 4 hlavní žáky, kolektivně jsou známí jako "4 zbožní muži" - šikodži. Jeden z nich byl Kičiku (pozd. mistr Kočiku, údajný zakladatel chrámu "Světla a temnoty" Mjoandži v Kjotu), o kterém se tu praví.:
"... Později, když zatoužil vydat se na cesty, poprosil mistra o dovolení k odchodu. Přál si hrát na flétnu v ulicích, u všech bran a dát celému světu poznat tu vynikající, vytříbenou, takřka dokonalou hudbu.
Gakušin řekl: "Výborně, jaké skvělé předsevzetí!" Kičiku ihned opustil Kišu (dnešní prefektura Wakajama, kde Gakušin před tím založil svůj chrám Saihodži) a brzy dorazil ke svatyni Kokuzo-do, na vrcholu hory Asamagatake v provinci Sei-šu (dnešní Mie). Kočiku se uzavřel ve svatyni a usilovně se soustředil na svou zbožnost. Modlil se až do času goko, mezi 2. a 3. hodinou ranní. Když začal upadat do spánku, měl živý inspirující sen: Plavil se na pramici sám po moři a obdivoval měsíc v úplňku. Znenadání všechno přikryla hustá mlha, i měsíční svit zeslábl a potemněl. Skrze mlhu náhle uslyšel zvuk flétny, teskný a zvučný. Krása zvuku byla nepopsatelná. Zakrátko zvuk dozněl. Mlha stále houstla a houstla až byla neproniknutelná, z ní se podivuhodný zvuk flétny ozval znovu. Kičiku ještě nikdy neslyšel cosi tak nádherného.
Ve snu byl hluboce inspirován a přál si napodobit ten zvuk na svoji šakuhači (kjotaku). V tom se náhle ze snu probudil a nenašel ani stopy po mlze, pramici, veslu..., ale hlas flétny stále zněl v jeho uších.
Považoval to za velice podivné. Naladil svou kjotaku - šakuhači a snažil se s ní zachytit dvě melodie ze snu. Nakonec uspěl a napodobil zvuk na svoji flétnu. Okamžitě se vrátil do Kišu a vyprávěl o svém snu a hudbě, které se z něho naučil svému mistru Gakušinovi. Pak ho požádal, aby tyto dva kusy pojmenoval. Mistr řekl: "To musí být dar od samého Buddhy!" Co jsi slyšel jako první se bude jmenovat Mukaidži ("Flétna nad zamlženým mořem"), a co jsi slyšel pak se bude nazývat Kokudži ("Flétna v prázdné obloze").
Od těch dob, jak putoval sem a tam, cestou necestou, Kičiku hrál Kjotaku, skladbu kterou se naučil už dříve jako první - 3. ze "Tří klasických kusů", dnes známý jako Kjórei. A když byl žádán, aby zahrál něco novějšího, hrál zmíněné nově obdržené kusy."
Notation of pieces
Asi od 1. poloviny minulého stol. se tyto skladby, předávané před tím výhradně ústní tradicí, začaly také zapisovat jakousi "tabulaturou". Pomocí písmen z katakany - jedné ze dvou japonských slabičných abeced - se zapisují hmaty (polohy prstů na tónových otvorech) pro jednotlivé tóny skladby. Trochu kuriosně nikoliv pro to, aby se z takového zápisu hrálo, jak jsme zvyklí z naší hudby. Zápis byl jakýmsi vysvědčením, které napsal vlastnoručně v podobě kaligrafie mistr svému žáku, jakožto potvrzení, že skladbu dokázal úspěšně nastudovat a že došlo k jejímu předání a převzetí.
Dodnes slouží zápis většinou pouze jako mnemotechnická pomůcka a hraje se v zásadě zpaměti. Většina nuancí - barevných, dynamických a intonačních odstínů, které jsou v honkjoku mnohdy důležitější než melodická linie - totiž stejně není zapsatelná. Je třeba při studiu trpělivě napodobovat mistra a tak si je zapamatovat. Takovýto způsob tradování vede samozřejmě ke značné variabilitě a neustálému proměňování skladeb, a to i v rámci jediné Fuke tradice, která má mimochodem samotná 9(!) linií.
Dokument Sadame
Dobu největšího rozkvětu sekty Fuke nám může velice dobře dokreslit také následující řada paragrafů z jiného jejich oficiálního dokumentu Sadame, patrně z konce 17. stol.
- Japonské bratrstvo Komusó je náboženská skupina vytvořená pro potřeby róninů - samurajů bez pána a samurajů, kteří si přejí dočasně se vzdálit světu. Chrámy komusó nepodléhají jurisdikci místních úřadů. Jsou vyhrazeny pouze pro samuraje.
- Vydá-li hlavní chrám nějaké nařízení, všichni by ho měli respektovat. Komusó přináležející k vedlejšímu chrámu spadá pod pravomoc chrámu hlavního.
- Je-li komusó na cestách, dodržuje zákony své sekty. Proto mu musí být dovolen svobodný pohyb.
- Jestliže komusó vykonává takuhacu (religiosní obchůzku za almužnami) v cizím kraji, obyvatelé ho nesmějí napadat dle zákonů té krajiny. Jestliže je mnichovi komusó bráněno v konání takuhacu, oznámí to do hlavního chrámu. Když se hlavnímu chrámu nepodaří věc vyřešit, bude co nejdříve ohlášena na magistrát Edo Bugjó.
- Během cestování, na ulicích, či v hostincích nesmí komusó sejmout tengai(klobouk z trávy) a ukázat tvář.
- Komusó by neměl nosit zbraně při provádění takuhacu (sbírání almužny). Může mít jenom dýku kratší než jedna šaku - stopa (33,3 cm) - ukrytou ve svém oděvu.
- Komusó je také samuraj, který pronásleduje své nepřátele během svých putování. Proto mu musí být umožněn volný vstup na šibai - divadelní zábavy a podniky, je osvobozen od mýtních poplatků a cestovného v člunech, kamkoliv se vydá.
- Banšo, kněžský "dozorčí", bude vyslán do všech končin země aby dohlížel na chování mnichů komusó.
- Jestliže banšo objeví nepravého mnicha komusó, naloží s ním podle práva. Kdyby banšo přijal úplatek a falešného komusó propustil, budou oba přísně potrestáni. Proto buď bdělým a chovej se jak náleží!
- Nikomu není dovoleno hrát na šakuhači, kromě mnichů komusó. Jestliže samuraj touží hrát na šakuhači, může obdržet povolení hlavního chrámu. Pouze samurajové smějí hrát na šakuhači a stát se komusó.
- Jestliže se komusó dozví o konspiraci, spiknutí, okamžitě to oznámí autoritám. Účastníci, včetně hlavního chrámu a dozorčího banšo, budou krutě potrestáni.
- Když komusó provádí takuhacu - shromažďování almužen - nesmí mít sebou více než jediného komusó jako společníka.
- Komusó by neměl vybírat dary a požadovat stravu a nocleh od chudých. Neměl by se účastnit hostin, banketů a hazardních her. Neměl by přijímat úplatky.
- Když komusó natrefí na svého nepřítele, oba požádají hlavní chrám o zbavení komusó (kněžského) statutu. Utkají se v souboji na půdě chrámu. Soupeři musí bojovat bez jakékoliv vnější pomoci. Takto mohou jednat pouze samurajové.
- Jestliže samuraj vstoupí na půdu chrámu se zkrvaveným mečem, představení chrámu ho nejprve vyslechnou a pak mu nabídnou úkryt. Dopustil-li se něčeho již před tím, nesmí tyto minulé činy zatajit, kdyby v budoucnu vyšly najevo, nebude již nadále pod ochranou chrámu.
- Komusó může usmrtit své nepřátele, nesmí se ale účastnit na skupinových potyčkách. Smí mít v zápase pouze jediného komusó jako společníka. Takto mohou jednat pouze samurajové.
- Komusó nesmí jet na koni ani používat nosítka při svém putování, aby nebyl spatřen přilišným množstvím lidí.
- Když komusó dorazí na hranice krajiny, ve vší uctivosti předloží svá potvrzení vydaná hlavním chrámem a bude mu umožněno volně projít. Jestliže by se komusó vyhnul oficiálnímu kontrolnímu stanovišti, bude vyšetřován. Buď moudrý a respektuj pravidla!
- Vykonává-li komusó takuhacu - vybírání almužen mimo vlastní území, v hradním městě, neměl by se tam zdržet déle než 7 dní. Při takuhacu nebude hrát světskou hudbu ani známé popěvky. Nesmí se podílet na žádných uměleckých aktivitách.
- Když komusó provádí takuhacu, neměl by užívat šakuhači kratší než 1 šaku (303 mm) a 8 sun (30,3 mm), ani hrát jiné skladby, než jsou předepsány.
- Řád komusó byl ustaven pro všechny samuraje pod sluncem. Nezapomínej cestu rytířství, neboť v každé chvíli se komusó může stát opět samurajem. Uč se kněžskému jednání, v srdci zachovávej rytířskost. Měj na paměti, že toto je náboženská sekta pro bušidó - samuraje. Proto máš zaručeno volné cestování celou zemí.
Dobové příběhy
Jak se asi tito zvláštní mnichové jevili svým současníkům? Jošida Kenko si zapsal někdy kolem roku 1331 následující příběh:
Když se mniši sekty Fuke jednou shromáždili v Šukugawaře k obřadu Devatera vzývání Buddhových jmen, objevil se mezi nimi nějaký cizí mnich a ptá se: "Je tu někdo jménem Irooši?" A dotyčný se ozval: "Já jsem Irooši, s kým mám tu čest?" Neznámý řekl: "Mé jméno je Širabondži. Doslechl jsem se, že můj učitel byl na Východě zabit mnichem vaší sekty jménem Irooši, tak jsem zde, abych mu řekl, že ho nenávidím."
"To vás šlechtí, buďte vítán. Stalo se přesně tak, jak říkáte. Chcete-li se bít, půjdeme stranou, abychom neznesvětili toto místo. Kousek odtud je vyschlé řečiště, můžeme jít tam. Ostatní ať pouze přihlížejí, ale zdrží se zasahování. Kdyby se do toho zapletlo více lidí, ohrozilo by to průběh bohoslužeb." Nato se oba odebrali k řece a tam do sebe bodali a sekali tak dlouho, dokud nepadli mrtvi.
Takovíhle mniši dříve nebývali, objevili se teprve nedávno a první z nich si říkali Borondži, Širabondži, Kandži a podobně. Tváří se sice, jako by se zcela zřekli společnosti, ale jsou strašně samolibí. Také Buddhovo učení berou navenek vážně a při tom jsou samá šarvátka. Jsou nezkrotní a svéhlaví, ale sympatické je, že nelpí na životě, jak ostatně vyplývá z příběhu, který jsem zde popsal, a píšu ho tak, jak jsem jej slyšel.
Jošida Kenko (cca 1283 - 1350): Psáno z dlouhé chvíle (překl. Petr Geisler, Odeon, vyd. 1., Praha 1984, str. 262). Kenko, vlastním jménem Kanejoši - Kenko je sinojaponské čtení, velitel palácové stráže, cca 1324 se "vzdal světa", formálně se stal mnichem, setrval v hlavním městě Kjótu, věnoval se poezii, společenským stykům, etc.
O tom, že šakuhači byla "nástrojem netušených možností" vypovídají i četné další příběhy z japonské historie. Například proslavený lupič Karigane Bunšiči, popravený roku 1703, hrál skvěle na šakuhači, začal ji používat jako zbraň při loupení a naučil to i celou svoji bandu. Údajně právě on dal komusó šakuhači klasický tvar. Jako příklad trochu drsného humoru lze brát historku líčící jak lupič Otori Icubei, popravený 1612, prý dokonce uzavřel a vyhrál sázku, že zahraje na šakuhači řití lépe, než dokáží mnichové komusó ústy. Naproti tomu válečník Kitahara Bizen no Kami, když byl zajat generály vojsk Ieasu Tokugawy v bitvě u Sekigahary r. 1600 a měl být popraven, přál si před exekucí naposledy zahrát na svoji flétnu tempuku, starší variantu šakuhači. A zahrál prý "žalozpěv nad svým životem" tak krásně, že generálové v pohnutí ušetřili jeho život.
The banning of the Fuke sect and it's futher development
Kočiku Zendži Hosan Kai pořádá 2 x ročně setkání, jakýsi "festival" v obnoveném "Chrámu světla a temnoty" v Kjótu. Všichni zúčastnění sólově, či ve skupinách postupně předstoupí před sochu zakladatele chrámu Kočiku Zendžího (právě toho, který ve "snu" obdržel Mukaidži a Kokú, 2 ze "Tří klasických kusů"), usednou do striktně formální seiza pozice a věnují jeho duchu některou ze skladeb honkjoku. Účast na tomto setkání 3. 11. 1996 patřila k mým vůbec nejsilnějším zážitkům z Japonska a zpětně se mi jeví být jedním z klíčových momentů mojí další existence v našem světě přeludů a pomíjivosti.Panta rhei - "Vše plyne, nic netrvá" tvrdil prý filosof Herakleitos z Efesu. Jak znamenitý zenový kóan(!), a to už někdy z 5. století př.n.l. Mám pocit, že tento evropský předchůdce zenové aforistiky by si s Kočiku Zendžím docela rozuměl, kdo ví. A tak ještě kóan na závěr:
Poblíž mostu Kawai v Ama-gun, v prefektuře Aiči, roste veliká pínie. Zasadili ji na místě, kde byl v potyčce s jedním vesničanem před dávnými časy zabit a pohřben mnich komusó. Když zafouká vítr, pínie se rozšumí... a najednou, jako by zněly tóny šakuhači...
Other sources of study
Recommended discography:
- CD "Antologie shakuhachi honkyoku v tradici chrámu Myoan",
Yoshimura Shosin, KM-199501, JP 1995 - CD Shingetsu,
Tadashi Tajima, Music of the World CDT-124, USA 1994 - LP The Mysterious Sounds of the Japanese Bamboo Flute,
Watazumi Shuso, EVEREST 3289, S-4374, California - MC I - III, Tanikita Muchiku, Shakuhachi honkyoku of Myoan-ji XXXVII,
HT-01, HT-02, HT-03, Japan - 6 CD complet of recordings of Jin Nyodo, etc.
Recommended literatura:
- BLASDEL, Christopher Yohmei: The Shakuhachi,
Notomosha Corp., Tokyo 1988 (Univ. knihovna Pha IV D 237) - LEE, Riley Kelly: Yearning for the Bell: A Study of Transmission in the Shakuhachi Honkyoku Tradition,
Dr. thesis manuscript, University of Sydney, dept. of Music, 1992 - Shakuhachi - The Encyklopedia of Musical Instrument
(I. Kitahara, A. Matsuda, M. Matsumoto), Tokyo Ongaku Sha CO., Tokyo 1990